Aktivace zimní slunovratové linie zvané „jeruzalémská“ završí letošní tolik důležitý rok energetického dění v ČR. Již císař a král Karel IV. vnímal Prahu jako „Nový Jeruzalém“ umístěný ve fraktálním srdci Evropy. Tento zasvěcenec – a mj. i templářský rytíř – navazoval na to, co započalo 250 let před jeho nástupem na trůn. Tehdy vzniklý templářský řád, jehož duchovní vedení v čele s Bernardem z Clairvaux tušilo budoucí poslání Prahy, věnoval století své činnosti na propojení Jeruzaléma a Prahy. Jednotlivé body Jeruzalémské slunovratové linie jsou nejčastěji spojeny se sakrálními stavbami vybudovanými na místech dřívějších svatyní, a to v přímé linii. Odborníci změřili, že rotundy, kostely, chrámy či přírodní svatyně na této linii se po celé její trase dlouhé 3500 km neodchylují více než 3/4 metru od té „myšlené“ čáry na mapě. A tak díky umění dávných vizionářů a devět století trvajícím snahám zasvěcenců slouží jednotlivé stavby jako milníky dálkové linie, řeky energie tekoucí napříč Evropou až na území Česka. Je fascinující vědět, že kdosi vědoucí nechal tuto dávnou linii vytvořit, a že vede takovou dálku právě do Prahy, srdce Evropy; je i fascinující se tohoto pradávného rituálu zúčastnit.
Právě lidé, vědomě stojící na silových místech této trasy, mohou energetický tok směřovat tak, jak je z vyššího principu potřeba, aby energie došla až na místo určení. Stávají se jejím vodičem, aby tak jako kanálem, akvaduktem Světla, mohla dojít až do pražského města, které v okamžik východu Slunce prozáří duchovním Světlem. Kdyby nebylo lidí, aktivujících a směřujících energii, ta by se „rozprskla“ jak velká voda bez nějakého většího účinku. Za pomoci mentální energie ve spojení s lidským energetickým biopolem je možné místa aktivovat a energii vést cíleně až k místu jejího určení. Ta cestou protáhne zanesená místa a odplaví všechny nánosy a energetické naplaveniny jako mohutná vlna.
Co se na „Jeruzalémské linii“ odehraje 22. 12. roku ´19?
První sluneční paprsek se nad výchozím místem v Jeruzalémě objeví v 6,35, po „prosvícení“ části Evropy na trase mj. přes Kypr, Turecko, Bulharsko, Srbsko, Maďarsko a Rakousko se v 7,47 objeví nad Znojmem, nad Křemešníkem v 7,52, nad Želivem v 7,53 a nad pražským Longinem v 7,59, aby byl krátce poté ukotven v podzemí pradávné svatyně nad Prahou – a pak směřován dál městem, liniemi Starého a Nového města pražského, na jejichž silových místech budou stát další druidé a vědoucí přátelé, esoterici i šamani, aby byli vodiči této energie. Osm století se tak na této „Jeruzalémské linii“ děje, bílí zasvěcenci – Tolkienovi Gandalfové – se každý rok kolem 21. prosince podílejí na transferu sluneční energie od Jeruzalémské skalní hory s tzv. Božím hrobem, napříč celou jižní Evropou až do Prahy, na sluneční božiště Ptaha (Djaus Pitar, Prtah) na kopci dnes ozdobeného stavbami Hradčan. Od názvu původního pradávného božiště pak pochází i název kotliny rozkládající se pod ním – Praha.
Sluneční božiště zde kontinuálně fungovalo i po příchodu slovanských kmenů na území pražské kotliny. Za Slovanů se Prtahův vrch nad městem nazýval božištěm Svantovíta. S příchodem křesťanství byl později tento „pohanský kult“ na českém území zasvěcenými pohanskými knížaty (slovo knjaz znamenalo tehdy zároveň kněz i kníže) záměrně nahrazován svatým Vítem – Sancti Vitem, do té doby neznámým „světcem“ ze Sicílie – prý zemřel „pro víru“ jako šestiletý (!). Když se knížeti Václavovi, později nazvaného svatým, podařilo získat jeho vypreparované rámě jako „relikvii“, dal roku 925 v místě dnešní katedrály vystavět „křesťanskou“ rotundu zasvěcenou Svatému Vítovi, tedy stále božskému Svantovítovi. Takto maskoval božiště před agresivní římskou církví prezentovanou saskými „křesťanskými“ Germány útočícími v té době po zlikvidování pohanských Slovanů kolem dnešního Berlína na vznikající český stát, ještě svým způsobem zvětšiny pohanský – ke křesťanství pod tlakem okolností přestupovaly jen vládnoucí rody. Všichni další Přemyslovci v tomto „podvodu“ vědomě pokračovali. Posledním z nich byl císař a zasvěcenec Karel IV., který na tomto místě nechal vybudovat svatostánek dodnes se pyšně tyčící nad pradávným posvátným místem, katedrálu Svantovítskou se vstupní Sluneční bránou těsně vedle dávného slunečního božiště, zvanou teď kaplí svatého Václava. Právě v tomto místě končí energetická linie, vybudovaná v 11. a 12. století zasvěcenci napříč Evropou, aby se sluneční energie, energie Světla, dostala tento mocný energetický den Země do duchovního centra budoucího Nového království. Oni totiž všichni skuteční zasvěcenci pracují na „dlouhé trati“ (blíže k tomu v knize Aladin – 2012 a dál, od strany 13; o sv. Václavovi, sv. Ludmile a Karlovi IV. od strany 384).
Slunovratová linie, vedoucí Prahou, už v dávných dobách sloužila jako obzorový kalendář, zaměřující pozice vycházejícího a zapadajícího Slunce při letním a zimním slunovratu. Na ní navázala templářská slunovratová linie směřující od Jeruzaléma, považovaného už v době antiky za střed světa (zajímavé je, že obě místa – Prahu i Jeruzalém – dotují dálkové ley linie z atlantské hory Pico na dnešních Azorech). Zasvěcenci je slunovratová linie aktivována každý rok právě kolem 21. prosince, v den, kdy Slunce svou sestupnou pouť na obloze na tři dny zastaví, a 24. prosince se zase při svém východu a západu posouvá zpět a stoupá výš v zenitu. Ony tři dny se pak ve všech duchovních učeních popisují jako zmrtvýchvstání Slunce – od toho název Slunovrat. Tato vesmírná událost se odrazila i v náboženství, kde třeba u pozdějších křesťanů Slunce nahradil Kristus, který měl vstát z mrtvých po třech dnech. To zařídil až císař Konstantin roku 325, když uzákonil křesťanství jako státní náboženství římské říše a změnil zároveň původní údajné datum Ježíšovy smrti. Konstantin byl totiž až do své smrti vyznavačem kultu Slunce Sol Invictus i slunečního boha Mitry a zbožštění Ježíše a jeho „zmrtvýchvstání“ v tento den mu přišlo správné, zvláště když se 21. až 24. prosinec po celé římské říši – od Británie přes Hispánii, Galii, Itálii, i sever Afriky až po Persii – slavil jako svátek vzkříšení Slunce. Tak lidé snáze přijímali nové náboženství. Dnes z této duchovní oslavy zůstaly Vánoce. Ale to už je jiný příběh, související s odtržením této civilizace od cyklů Země a Vesmíru. Řetězec obyčejů spojený s katolickým zkomercionalizovaným Štědrým dnem a Silvestrem již dávno rozmlžil původní, staré duchovní oslavy svázané se zimním Slunovratem, v římské říši zvané saturnálie.
Vraťme se do Prahy a k magickému zimnímu Slunovratu. Už z předkřesťanské Prahy je doložena existence dvou významných protilehlých míst. Na pravé straně od Vltavy je to lokalita na vršku výrazně vyčnívající nad starým pražským městem, která se ještě dodnes jmenuje Na Rybníčku.Z osídlení u Rybníčku stékaly posvátné prameny, pod kopcem byly všude rybníčky a močály.
Proto toto místo síly odedávna sloužilo k ženským rituálům, spojených s kultem Velké Matky Země a později i Luny. A protipólem byla na levě straně řeky Vltavy svatyně Slunce na protějším kopci, kde se děly mužské rituály, spojené s Nebem a Duchem. Ano, je to prastaré kultovní místo Žiži, skalnatá vyvýšenina tvořící nejvyšší bod celého pahorku, kde byla vertikála posvátné božské energie Otce. Na jeho okraji se později nacházel i kamenný knížecí stolec, na kterém probíhala slavností intronizace zvolených českých knížat. Tak mělo osídlené údolí s řekou Vltavou uprostřed mezi těmito dvěma místy síly svou vzájemně se obohacující polaritu, mužskou a ženskou energii. V tehdy nezastavěném a tudíž do daleka přehledném terénu bylo možno sledovat o zimním Slunovratu při pohledu ze Žiži východ Slunce nad osadou Rybníčky a naopak při letním slunovratu při pohledu z Rybníčků zapadalo Slunce právě za vrcholkem Žiži.
Karel IV. v těsné blízkosti rotundy na Rybníčku nechal vybudovat vysoký kostel zasvěcený svatému Štěpánovi a dosavadní rotundu sv. Štěpána přejmenoval na sv. Longina (a je tomu tak dodnes). Jako vše v jeho skutcích mělo i toto esoterický význam: Jméno Štěpán v tehdejším církevním kalendáři dnů vzývání svatých označovalo den zimního Slunovratu, jméno Vít zase den letního Slunovratu. Tím císař a zasvěcenec Karel IV. pro veřejnost spojil dva pražské energetické body linie, její alfu a omegu, začátek a konec, aby to v jakémsi mýtu bylo připomínáno i další staletí. Při stavbě kamenného mostu Karel IV. aktualizoval prastarou slunovratovou tradici nejen polibkem lva a orlice způsobený stínem při letním o Slunovratu, ale i tak, že je při pohledu z brány Staroměstské mostecké věže vidět zapadat Slunce za katedrálou v místě svatováclavské kaple, místě slunečního boha – také tehdejší Karlův vchod do katedrály se jmenuje Sluneční brána.
Je málo důležité, jestli odborníci nazývají zimní slunovratovou linii předkřesťanskou, románskou či gotickou, prostě existuje a propojuje všechny věky i stavební styly. Po Longinově rotundě je na dalším místě linie vedoucí Prahou dnešní kostel Nejsvětější Trojice, postavený na někdejším posvátném místě v době baroka. Linie pak pokračuje k ještě další dochované rotundě Nalezení svatého Kříže. Toto místo bývalo centrem energetického kříže, na němž bylo vystavěno osídlení prvotního města pražského. Dokládá se i jeho původní podoba vodního henge – kruhu s ostrůvkem uprostřed a vysokým menhirem, vizírem. Nicméně velmi stará je i pozdější stavba rotundy zesilující energii místa síly od počátku 12. století. Energetická linie pak od Kříže vede někdejší ženskou svatyní u vody (v těsném sousedství dnešního Lichtenštejnského paláce na malostranském nábřeží) přes dávné místo síly, vyzařující energii Země i energii Vesmíru, dnes pod obloukem malostranských věží Karlova mostu (ale v tomto místě končil i jeho předchůdce, most královny Judity). Karel IV. zvýraznil duální energii místa vysokou věží, představující mužský princip, a nízkou širokou věží, představující princip ženský. Místo síly pak zachoval přesně uprostřed mezi těmito věžemi. Posledním bodem první osy linie Kříže je Svantovítova svatyně na Hradčanech.
Vraťme se nyní na této cestě sluneční energie zpět k rotundě Nalezení svatého Kříže. V jejím názvu se odráží onen energetický rovnoramenný kříž v magickém středu Prahy, kde se jeruzalémská linie od Longina na místě rotundy Kříže protíná s další linií. Na svatoštěpánsko – svantovítskou linii je zde kolmá spojnice mezi dalšími významnými silovými místy, mezi kostelem sv. Klimenta v Klimentské ulici a dnes již neexistujícím kostelem sv. Filipa a Jakuba, původně rotundou v místech dnešního Arbesova náměstí na Smíchově. A když při zimním Slunovratu energie Slunce projde až na Svantovítské božiště, je možné její tok přesměrovat směrem ke Klimentovi, odtud ke Kříži, odtud k Filipo-Jakubovi (dodnes známá magická filipojakubská noc) a odtud zpět na Svantovíta – vytvoří se tak na jeruzalémské linii koncová šipka. Tak se sluneční duchovní energií „protáhne“ tehdejší gotické osídlení Prahy. Teď už je snad pochopitelnější význam jména rotundy Kříže – nemá nic společného s mučícím křížem, na němž měl být ukřižován Ježíš Kristus v onom fiktivním příběhu římské církve, na němž je postaveno celé její náboženství. Její název ukazuje zasvěcencům na středový energetický bod někdejšího pražského osídlení.
Aby energie vycházejícího Slunce o zimním Slunovratu „dotekla“ až do Prahy, je však nutné i na území ČR aktivovat další místa. Po celé linii byly v průběhu 12. století na energetických bodech budovány posvátné kruhové stavby, keltsky zvané round dun (kruhové obestavěné místo), převzaté pak do češtiny jako známé rotundy. Tento tvar stavby je součástí posvátné geometrie, zesiluje energii místa síly, v tomto případě místa s vysokým podílem kosmické energie, a tedy přinášející – pro člověka na tomto místě stojícího – otevření duchovního poznání. Na území dnešní České republiky je první dochovaná rotunda „jeruzalémské linie“ ve Znojmě, zasvěcená P. Marii a svaté Kateřině. „Jeruzalémská linie“ pak pokračuje přes vrcholový bod Křemešníku na Vysočině a klášter Želiv až do města Prahy.
Rok 2019 je velmi důležitý v dalším dění na území ČR. I tento rok jako jiné před ním i po něm druidé, mágové, šamani, esoterici, reikisti, buddhisti, obyčejní slušní duchovně založení lidé a příznivci změny momentální civilizace k lepšímu – ti všichni se setkávají na trase dlouhé 3500 km, aby přivedli energii Světla do budoucího duchovního centra Evropy. I druidé jsou jen prostředníci a poslové Světla, kteří se tohoto dávného a posvátného rituálu zúčastňují, stejně jako vy všichni ostatní účastnění. V tento energeticky nejvýznamnější den v roce jsme na pozicích, abychom byli součástí něčeho velkého a dávného. Když najdeme své kořeny, víme kde je naše budoucnost.
K zimnímu Slunovratu info i zde nebo zde
Poslechnout si můžete rozhovor Zbyňka Aladina zde.
