Ano či ne?
Je to citlivé, filosofické téma. Ale, zeptám-li se vás upřímně: omezily nějak děti vaši práci na sobě samém? Tu výraznější, pravidelnou, s akcelerací duchovního růstu.
Přišly jste díky narození potomků o čas věnovaný práci na sobě, o čas věnovaný navštěvování různých akcí? Ubyly Vám finance na to všechno díky zvýšeným nákladům domácnosti?
Děti jsou samozřejmě darem a velkými učiteli. Ale omezily nějak váš duchovní růst nebo ne? Měli jste to štěstí a financí bylo dostatek i po narození dětí a o jejich hlídání se staraly více než je obvyklé prarodiče? Nebo jste matkou samoživitelkou, která je někdy ráda, že si vůbec lehne a odpočine od starostí?
V kontextu s historií se vesměs v duchovním rozvoji dostali nejdále ti bezdětní. Mniši, kněží, jeptišky, různí zasvěcenci mysterii.
Někteří z nich tvrdí, že mít dítě znamená odstřihnout se od duchovního vývoje na 15-20 let. A pak začít znovu po čtyřicítce, padesátce. Již částečně energeticky vyčerpaný. Významný ruský léčitel Lazarev pak uvádí, že velký duchovni rozvoj vyžaduje bezdětnost.
Tohle téma je citlivé a zároveň možností k hlubšímu pohledu do sebe. Co myslíte?
