Předchozí den, jsme absolvovali namáhavý výstup na Croagh Patrik a dnešek měl být odpočinkový. Park Connemara. Jaké bylo překvapení, když se před námi objevil opět kopec… Diamond Hill vysoký 512 metrů.
(O národním parku Connemara se říká, že je nejkrásnějším v Irsku. Určitě to nebude daleko od pravdy. Connemara je jedním ze šesti irských národních parků, které po právu patří k těm nejvíce navštěvovaným. Otevřený pro veřejnost byl v roce 1980. Na rozloze zhruba dvou tisíc hektarů si můžete užít irské krásy a proměnlivé krajiny, zahrnuje totiž i čtyři hory, které spadají do pohoří s názvem Twelve Bens. Největší z nich – Benbaun – dosahují do nadmořské výšky 729 metrů. Kromě horské krajiny tu narazíte i na lesy, louky, vřesoviště a bažiny. Parkem také protéká řeka Pollardirk.
Ať už se rozhodnete vydat kamkoli, na dobře značených stezkách se neztratíte. Jedna z nich vás zavede třeba na kopec Diamond Hill do výšky 512 metrů z vrcholu je úžasný výhled na jezero Kylemore, pohoří Twelve Bens a na oceán.)
Pod příslibem neopakovatelného zážitku jsme se vydali vzhůru k nebesům.
Široká přístupová cesta se postupně měnila v kamenitou pěšinku, která vedla k obrovskému menhiru. Vyzařoval podobnou energii jako Měsíční kámen na šumavském Javorníku. Postupně ho členové naší výpravy obcházeli a naciťovali jeho magickou sílu.
Příjemně navibrováni jsme stoupali výš a výš, až jsme spočinuli na kamenné plošině, kde byly překrásné výhledy do údolí pod námi. Vždy přítomný vítr si prozpěvoval svůj song, načechrával naše kadeře a jakoby vyzýval k pokračování v naší cestě. Dlouho jsme se nedokázali odlepit od tohoto místa, které mělo pro každého svoje kouzlo.
Poslední úsek stoupaní byl stále strmější, cestička užší a kamenné schůdky prudší. Tepová frekvence se při každém kroku zrychlovala. Pro někoho lehký treking, pro jiného další zdolaná meta.
Vrchol Diamond Hill skýtal možnost relaxace podle libosti. Někdo jen tiše naslouchal šumění větru, jiný zahleděn sám do sebe usnul a inspiraci, kterou toto místo probouzelo, každý uchopili po svém.
A slíbená odměna?
Tou byla meditace, která nás přenesla do časů dávno minulých. Bájná Atlantida jako by znovu ožila a my byli přímými účastníky tohoto zázraku. Kdo ví, kolik by nás na Diamond Hill zůstalo, kdyby se naše obrazy staly skutečností. Nikomu se zpět do civilizace nechtělo. Když hodina pokročila a náš čas se naplnil, začali jsme pomalu sestupovat upravenou pěšinkou zpět kolem irského „Měsíčňáku“ na parkoviště, kde na nás trpělivě čekal řidič autobusu, aby celou naši skupinu bezpečně přemístit do další lokality.
Večerní příjezdy do hotelů se odehrávaly podle velmi podobného scénáře. Ubytování, sprcha a vzhůru do víru velkoměsta! No velkoměsta, spíše města. Nebo raději malého městečka, kde byla jedna, případně dvě hospůdky. Často zavírali kuchyň velmi brzy a abychom se nepřipravili o gurmánské zážitky, museli jsme si pospíšit. Byli jsme úžasná skupina nejen pro vnímání a přenos energií, ale také skvěle sehraní parťáci. Oblíbili jsme si irský Guinness, který nám byl dobrým pomocníkem při návratu do reality. Skvělé steaky od irských býčků, fish &chips, jehněčí kotletky…prostě pohádka místní gastronomie.
Unaveni, nakrmeni a spokojeni jsme se těšili na další den našeho putování. Čekaly nás Aranské ostrovy.
Hanka Z.
