Irsko… po roce jsme opět zde. My, co jsme tu byli už předtím, přijíždíme dychtiví, natěšení, zkoumaví, plni očekávání, čím nás ještě může překvapit. V letošním roce byla zvolena trasa spíše po severní části ostrova.
Ráda bych vám zprostředkovala naše cestování po čarovném Irsku. Počet účastníků – čtyřicet pět. Zdálo by se, že tento počet pro energetické naciťování není zcela optimální, ale opak byl pravdou. Naše skupina se skládala převážně z absolventů druidské školy. Všechny věkové kategorie od šestnácti do dvaasedmdesáti let. Podnikatelé, umělci, esoterici, terapeuti i manageři…všichni jsme si jeli užit dvanáct dní čarovné přírody, s očekáváním, jaký drink nám bude namíchán.
Začátek cesty byl zkouškou naší trpělivosti a připravenosti čelit nepřízni počasí. Všichni víme, že před každou energetickou prací bychom měli projít určitou očistou, ale provazy deště, kroupy…? Na to nebyla řada z nás připravena.
První den nás čekalo Melifont Abbey, opatství založené biskupem z Armaghu – Malachiášem, který byl cisterciákem a přítelem Bernarda z Clairvaux (zakladatele templářského řádu). Při projektování stavby prokázal svá vysoká zasvěcení. Prastarý klášter má dodnes řadu napojení pro osobní transformace. Vyhledávali jsme si své koutky u zbytků stěn, ve výklencích a průchodech, a jako bychom splynuli s prostorem. Každý si našel své místečko pro cestování v časoprostoru i mezidimenzionální ne-realitě. Pro ostatní návštěvníky jsme byli skupinou, jejíž členové z nepochopitelných důvodů postávají u kamenů, zídek, stromů…
Všichni zúčastnění lačnili po prvním, omamném energetickém nádechu. Obrazy, které člověk spatří při svých meditacích jsou často překvapivé. Samotné přijetí je někdy pro nás velkou školou.
Na samém závěru našeho naciťování místního prostoru jsme udělali slaďovací rituál. Poprvé zde zazněla písnička Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře…“Chválím tě, země má…“, která nás provázela celým naším putováním. Naše aury jako by se zvětšily a propojily se v jeden celek. Najednou měli všichni k sobě tak nějak blíž.
Po čtyřech hodinách už jsme viděli, jak řidič našeho autobusu netrpělivě vyhlíží své ovečky. Byl to starší, malý Ir, který měl moc rád společnost a pořád něco povídal… Moc jsme mu nerozuměli, ale nikomu to nevadilo.
Další lokalitou, ke které jsme se vydali, byla Tara, která je pro Iry posvátným místem. Plocha zvlněná a celá pokrytá zeleným pažitem. Nikdy, vyjma fotbalového hřiště, jsem neviděla trávu tak zelenou a nebe tak modré…Něco nepředstavitelného. Je to nejstarší a nejvíce ctěná irská památka. Sídlo irských králů. Prastará svatyně.
Jako by nebyla historie a současnost…vše se prolnulo do jednoho okamžiku. Všichni jsme stáli v němém úžasu, jako potom ještě mnohokrát. Čas se zastavil a téměř všichni jsme se propojili v jednom kruhu, ruku v ruce. Ten pocit sounáležitosti se zrcadlil v každém z nás. Že by to byla náhoda? Takto pospolu, a zrovna tady?
Tak začalo naše putování Irskem.
4.6.2016 Hanka Z.
