Již v dávné době lidé putovali krajinou a nalézali v ní zvláštní místa, později zvaná svatými, kde bylo možno prožít změněné stavy vědomí. Každý národ, náboženství či kmen taková místa má i dnes. I v naší zemi je množství takových míst, ať již známých, pozapomenutých nebo ještě nenalezených. Až procítěním energie na těchto místech se dá vnímat jejich odlišnost. Nejsou dvě stejná místa, jako nejsou dva stejní lidé. Je úžasné, když si nás některá místa doslova přitáhnou. Najednou se k nim vynoří cesta, snad sama NÁHODA. Po nabídce od Zbyňka k cestě do Anglie a Francie to tak bylo u mne. S ostatními lidmi na cestách se nejlépe znáte až při návratu, v naší druidské skupině to je jinak, pro neznalé to byl zřejmě nezvyklý pohled, když se na místě odjezdu Zličín, objímalo a vítalo přes 40 lidiček. Zbyňkem byla velmi dobře zvolená místa i jejich pořadí. Procítění a propojení s jejich energií, záleželo už na každém z nás.

Večerní aktivace

Ani londýnské katedrály nás nestačily oživit po noci strávené v autobusu a na trajektu. Samo město má málo energie a to jsme zřejmě všichni na sobě poznali. Až večerní aktivace, kamenného kruhu, náhodou těsně před západem slunce, nám doslova nahodila pojistky. Nebylo lepšího, nebo horšího místa, kterým jsme procházeli, každé bylo jiné, osobité, silné a nádherné. Pokusím se tedy o nemožné. Nepreferovat místa, o jejichž návštěvě napíšu, oproti těm, která nezmíním. Každý, kdo jsme putováním prošli, má jiný pohled i zážitky. Můj pohled je tedy spíše pro vás, kteří jste s námi nebyli.

Avebury

Při aktivaci obrovského kamenného kruhu v Avebury jsme po nějakém čase zjistili, že většina statních návštěvníků jej prochází našim směrem, i když ráno to bylo naopak. Jako po většinu cesty jsme se dostali do časového skluzu, ale i to je dobré se naučit, uvnitř sebe nespěchat, i když někam spěcháte. V dávných dobách uměle navršená mohyla zvaná Silbury Hill ležící nedaleko nás lákala k výstupu na svůj vrchol. V dnešní době je mohyla nepřístupná, ale povšimli jsme si skupiny lidiček, kteří konali po svém a byli již nahoře. My se spokojili s procítěním energie mohyly na dálku.

Glastonbury

Glastonbury – další z uměle navršených mohyl s ještě znatelným přístupovým labyrintem, jehož pozvolným průchodem se zklidnila mysl poutníka. Ale to bychom potřebovali více času. Skupinové souznění s vibrací místa a krajiny na vrcholku Glastonbury Tor (Michaelské věži). Takové procítění jednoty se nám nedostává každým den.

Chalice Well

Meditace v zahradě s léčivým pramenem Chalice Well, kde pobýval v mladých letech Ježíš a byl tam také ukryt svatý grál, byli jako z jiného světa. Nejde se nezmínit o novodobé vodní svatyni vytvořené ze staré vodárny. Představte si – tma prosvětlená plamínky náhodně rozmístěných svící – slyšíte zurčení vody, cítíte ji, všude stružkami protéká pod vašima nohama a jakoby z nitra země zvučí ÓM meditujících, které nevidíte. Obklopuje vás také vznášející se směs vůní různých vykuřovadel a KLID… nechce se vám odejít. Celé městečko a krajina jsou kouzelné a je tu i mnoho obchůdků s ezoterikými a duchovními drobnostmi. Starobylý a mystický Avalon, jakoby se probouzel.

Merlinova jeskyně

Vysoký rozlehlý útes, skoro ostrov s malou vesničkou. Neustále se o skály tříštícími vlnami moře – to je bývalý hrad Tintagel, místo narození legendárního krále Artuše. Když jsme šplhali po strmých schodech nahoru, zvažoval jsem, co ty lidi vedlo k tomu žít právě tam a vše k životu potřebné vynášet. Nahoře jsem pocítil energii. Byla všude. Nejenom v místech kostelíka. Tady jsem asi pochopil odpověď na moji otázku. Proběhl zde improvizovaný, ale nezapomenutelný, svatební obřad páru z naší druidské družiny. Merlinova jeskyně. Snad proto, že jsem nic neočekával a spíše využil možnost se podívat do jeskyně, přesněji tunelu pod hradní skálou v době přílivu zaplavené vodou, to stálo za to. Uvnitř ještě zůstávali kaluže mořské vody. Moře vonělo … a dotyk s hladkým kamenem, neustále formovaným a tvarovaným vodou, byl meditací o poznání propojenosti kamene s mořem a jejich pozvolném společném plynutí časem.

Cesta k Halgabron Waterfall

Nejde, alespoň krátce, nenavštívit vodopády Halgabron Waterfall. V úzkém kaňonu pod skalní stěnou prýští vodopád. Zde procházeli iniciací rytíři kulatého stolu. Příchod k vodopádu je úchvatný. Na okraji oplocených pastvin vstoupíte jinam. Neskutečné zelené údolí vystupující jako z pověstí. Vysoké kapradiny pod korunami starých stromů pokrytými jemným mechem a dole se proplétající zurčící říčka. Na konci pěšiny mýtný domek = poplatek za vstup. Měli jsme na vše, dle otevíracích hodin, asi půl hodiny. Nakonec se ze zdánlivě nemilá strážkyně pokladny proměnila a my jsme zůstali tak dlouho, jak bylo třeba. Když jsme nastupovali do autobusu, vypadalo to, že i naši řidiči pochopili, že fungujeme v jiném čase a naše opětovná zpoždění již tolerovali.

Ačkoli je většina oplocených soukromých pozemků v Anglii oddělena plotem, ke starým kultovním místům je volný přístup. Pro nás to byla návštěva kamenných kruhů Boscawen-un a kruhu zvaného Veselá děvčata, které není až tak jednoduché nalézt.

Michael´s Mound

Díky takřka všudypřítomnému zpoždění nám bylo umožněno projít na ostrovní pevnost Michael´s Mound místo plánované plavby loděmi, mokrou nohou… Opravdu mokrou. Brodili jsme se ustupujícím mořem po kolena. Je to mnohem příjemnější než jít obutí. Vnímáte lépe a jste pocitově spojení s přelévajícími se vlnami, cítíte cestu dlážděnou ohlazenými kameny a je to i očištění před návštěvou kaple na nejvyšším místě. Znovu bylo krátce před ukončením návštěvní doby, ale jak jsem se později dozvěděl, tady se jim líbila naše ukázněnost a ztišení při přistupování jednotlivců na energetická místa. Bylo to jiné oproti katedrále v Londýně, kde jsme budili podezření, až rozhořčení, za naše procházení a procítění míst, které je pro ně nestandartní.

V noci jsme se pohoupali na vlnách Lamanšského průlivu a ráno vstoupili na břehy Bretaně. Prožili pravé ,,Avalonské“ mlžné ráno u prastaré, uměle navršené mohyly Cairn de Barnenes (největší kamenné stavby v Evropě).

Artušův camp v Huelgoatu

Dalším místem naší cesty byl Artušův camp v Huelgoatu. Říčka se zde prodírá pod nakupenými obrovitými kameny. Když se na ně zadíváte, je vám jasné, že neleží jen náhodně tam, kde jsou. Protékající voda a velké kameny zde generují energii. Pěkně se na kamenech leží a nechce se vám ani jít dál, když si vás přitáhne to vaše místečko. Menhir zvaný Merlin a jeskyně, vlastně obří dolmen, jen potvrdí nenáhodu. Opět nezbylo času na vskutku impozantní, kdysi rozlomený skalní blok ještě před Artušovým campem, ještě dříve keltským hradištěm.
Jestliže jsme v Anglii zmeškali jejich typické deštivé počasí, ve Francii nás silné bouřky s prudkým deštěm nešetřili. Ještěže nás náhodou většinou dostihli při odjezdu z místa.

Zmoknutí, nebo spíše opět očištění, proběhlo u krásného vysokého menhiru du Champ Dolent. Autobus nám zastavil na silničce hned vedle menhiru. Vyhrnuli jsme se ven, každý se přivítal s místem a požádal o vstup, jak jsme většinou zvyklí konat na takových místech. Užasnul jsem, cítil jsem jeho silnou radost nad tou bandou lidiček, kteří s ním komunikují. Nepsal bych o tom, kdyby to byl jenom můj pocit. V kruhu kolem menhiru jsme se sladili a zazpívali a v tom přišla místní přeháňka, jako když nás chtěl menhir očistit a připravit před naším dalším bodem cesty.

Mont Saint Michel

Tím byla hora v moři Mont Saint Michel, pokračování energetické linie vedoucí přes anglický Michael´s Mound a probíhající celou Evropou. Již na dálku, ze záchytného parkoviště, je to impozantní pohled na z moře k nebi se vztyčující dnes již obestavěnou skálu, vypadající jako pohádkový hrad. Procházení celého komplexu kostelů, sálů a chodeb odshora dolů, je jako koupel v energiích archanděla Michaela, k jehož zjevení zde kdysi došlo. Procítění hlavního energetického bodu, který probíhá všemi patry, bylo zážitkem a rajská zahrada, místem uklidnění a meditace nebo zasvěcovacím místem v románské úrovni.

Zmenhirovaný, znáte jistě význam tohoto slova, tak tady to u mě sedělo jako ušité, když jsem se proplétal rušnými uličkami plných lidí, obchůdků, hospůdek a úzkými schodišti dolů k hlavní bráně kde jsme měli sraz. Necítil jsem potřebu jídla ani pití.

Chapelle Saint Aubert

Naše setkání proběhlo se zpožděním a ne v plném počtu, cestu k dalšímu bodu – malé kapličce Chapelle Saint Aubert na útesu nad hladinou moře, nám bylo dáno překonat lezením po mokrých skalách. Ono místo stálo ale to za to. Bylo zde možné propojení se s informačním polem oceánu a bytostmi moře. Už jen vyčkávání na pořadí s doteky i zvukem drobných vlnek, vnímání proudění mořského vzduch bylo… ne vlastně stále je, tak to cítím, krásnou meditací. Po projití energetického místa a propojení několika lidmi jsem cítil, že bodem se stává celý útes i s kaplí. Cesta zpět mě také překvapila, čekal jsem opět lezení po kluzkých útesech, ale moře ustoupilo a odkrylo nám krásnou a pohodlnou pěšinku.
Svatý Michael se s námi loučil drobným deštíkem. Skoro všechny autobusy na parkovišti zmizeli a to znamenalo, že se nám tam líbilo, a každý stihl po čem toužil.

Podzemí katedrály v Chartres

Když Zbyněk psal v průvodních instrukcích o jako o zlatém vrcholu zájezdu, teď mohu potvrdit, že to platí. Do katedrály jsme vstoupili náhodou těsně před začátkem mše. První jsem procítil obrovský zaklenutý prostor stavby a najednou si moji pozornost přitáhlo schodiště dolů, tak jsem se nechal vést. V podzemí se připravoval průvod dětí v bílých dlouhých košilích na mši. Vypadali jako andílci, ale nevím jestli andílci také nejsou k utišení, oč se o to snažil kněz nebo snad učitel, zpěvem. Francouština je krásný zpěvný jazyk. Ocitla se nás tam celá česká skupinka a pomalu jsme postoupili kolem štěbetajících andílků a najednou jsme byli sami v klenuté osvětlené chodbě. Všechny zvuky se ztišili. Bylo to jako později v katedrále, některá místa si nás zastavila.
První byla studna sice překrytá sítí, byla osvětlená, ale hladinu vody nebylo možné zahlédnout. Živoucí voda hluboko v temnotě byla vnímatelná více citem. Procházeli jsme místy jen spoře osvětlenými, úseky podzemí
chodby vedoucí kolem katedrály, ze které později vystupovali nestejné boční kaple. Tak jsme se ocitli u oltáře ve středu chodby a za ním, nejdříve jsem si jí v přítmí ani nevšiml, přišli jsme k ní totiž zezadu, byla madona vyřezaná z tmavého dřeva. Později jsme se dozvěděli, že je to kopie Černé madony, která byla na tomto posvátném místě již před příchodem křesťanství. Při příchodu do těchto míst nás někdo došel. Choval se jako turista, fotil a prohlížel si podzemí a to nás ukolébalo, že vše je v pohodě, když chodí další lidé. Při návratu si někdo povšiml tmavého vstupu bez dveří pod katedrálu, za světla mobilu jsme poznali kapli ve starých původních základech. A na tomto místě nás zastihl začátek zpívané mše a nejenže vše bylo výborně slyšet, ale i cítit… vibraci sloupů, zdí, zdálo se, že i prázdný prostor rezonuje s písní. Když se nám po nějakém čase podařilo se odpoutat, a vraceli jsme se ke vstupu do chodby, zjistili jsme, že jsme na té ne dobré straně zamknuté mříže. Nakonec se podařilo a strážný anděl z naší výpravy zařídil naše propuštění. Nevíme však, kam zmizel onen, v tuto chvíli již pro nás záhadný turista, kterého jsme všichni zaznamenali. Mše, byla provázena nádherným zpěvem, byla nezvykle dlouhá a místa, která nás zastavovala, byla silná, výzdoba katedrály bohatá, vitráže oken nádherné, i vůně až omamně povznášela. Nechtělo se nám opustit to nádherné místo, ale čekalo nás ještě poslední zastavení naší cesty – Remeš.

Katedrála v Remeši

Na prohlídku katedrály v Remeši jsme takřka neměli čas. Zdála se mě ještě zdobnější na množství venkovních soch než předcházející katedrála. Obě jsou zasvěcené Notre Dame, Naší Paní. Také zde byl vysoký prostor chrámové lodě zaklenutý oblouky, mohutné sloupy, prostě nádherná stavba. Něco mě scházelo. Možná to bylo nedostatkem času nebo scházela vibrace zpěvu, propojení s katedrálou v Chartres bylo silnější.
Ještě podotknutí na závěr, když jsme odjížděli od katedrály jak v Chartres, tak i v Remeši přišel vzápětí prudký liják.

Chtěl bych poděkovat všem, se kterými jsem mohl sdílet toto krásné putování i vám kteří máte potřebu se o něm dozvědět.

Na některé z příštích akcí na viděnou a dobrou cestu bytím.
Jiří N.

Napsat komentář